Lo Stradello a moje chcíplý tělo
Jak jsem se ocitla v Itálii? Původně to měl být víkend v Karlových Varech, kde jsme měli s Kubou oslavit jeho narozeniny a užít si relax. Každopádně člověk míní, život mění. Vlastně jsem se k tomu přičinila. Dost.
Když jsem v poslední možný termín odeslala fotky do soutěže o účast na mezinárodním fotografické workshopu v italském Scandianu, myslela jsem si pořád, že Itálie = moře (to si mysleli všichni kolem mě a tak mi následně záviděli "dovolenou"), ptala jsem se mého milého, jestli by mu vadilo, kdybych náhodou vyhrála a jela. Vůbec! Naopak mě ohromně podporoval, ať tam ty fotky pošlu (a včas!) a věřil, že pojedu. A ono jo. Ono to vyšlo.
Tak si nachystejte něco dobrého k pití - třeba Aperol a můžete číst. :) A nebo ne, pokusím se to zestručnit, jak nejvíc to půjde, ať to není slohovka. To prý nikoho nebaví číst...
Poté, co jsem se dozvěděla, že jsem byla vybrána a pojedu, se mě zmocnilo několik druhů emocí. Strach - neznámí lidé, neznámé místo, jak se tam dostaneme, kde tam budeme spát, jak to tam vypadá, budu si se těmi dalšími dvěma fotografy, co jedou s námi, rozumět? Zkrátka se mi hlavou prohnala spousta zbytečných strachů a otázek. Fakt zbytečných! Nakonec mi bylo všechno objasněno a navíc jsme si všichni sedli a bylo to boooží! :) Každopádně první krok bylo vzít si dovolenou v práci, abych mohla na tuhle "dovolenou". Ta byla schválena a já se mohla balit. 6 hodin před odjezdem v noci. No. Jak jinak, že?!
Po dlouhých hodinách cesty (kolony a hlavně teda čůrací zastávky no) jsme dorazili do Scandiana. Uvítala nás Leda a taky Emiliano, který mi pochválil angličtinu a taky to, že fotím na Sony. :D Chvíli jsme stáli a čekali na info, pak si nás naše "italská rodina" odvezla domů do nějakých 10 km vzdálené Rubiery a potom jsme po seznamovací večeři padly jako kdybychom celou cestu sem šly pěšky a ne se vezly. Nicnedělání je prostě víc namáhavý než fyzická aktivita, já to říkám pořád... :) Každopádně perfektní přivítání!
Ale abych to opravdu zestručnila - šlo prostě o fotografický mezinárodní workshop, kde jsme ve skupinách ČESKO-LOTYŠSKO-ŠPANĚLSKO-ITALSKÝCH pracovali na tom, aby mělo Lo Stradello pěkné fotky a my skvělou zkušenost. Pod taktovkou vedoucí mentorky úžasné fotografky Sary Lando jsme absolvovali jak přednášky (v angličtině, ne španělštině ani italštině! díky bohu), tak workshopy, následné selekce a editace fotek. Bylo skvělé slyšet od někoho takového, že mám opravdu potenciál a fotky se jí vážně líbí. I naše skupinová práce! I když měla mouchy... :)
Mimo to, že jsme si opravdu mákli - protože práce s postiženými lidmi a těmi, co se hůř začleňují, je prostě náročná (možná spíš psychicky než fyzicky)... tím spíš, když ani nemáte společný jazyk a domlouváte se víceméně výrazy v obličeji, rukama, nohama, ale nerozumíte si jinak ani slovo - jsme měli taky šanci podívat se do okolí (blízko Lo Stradella, ale i do vzdálenějšího Reggio Emilia nebo Modeny na nákupy "suvenýrů" = jídla) a užít si zábavu na festivalu FestivaLove. No, zábavu. Už od druhého dne jsem tu přebývala na Orofaru od Verči, kopě kapesníků, krvácení z nosu, zvýšené teplotě a přemlouvání svýho těla, že to ještě fakt zvládne (proto ten nadpis). Víte, jak je na každém táboře nějaký marod, co musí na tu marodící samotku a nakonec si pro něj přijedou rodiče? Tak to jsem byla já na tomhle "výletě". :D Akorát jsem měla tu čest i přes chrchlání, chraptění a sípání spát stále s Verčou v jednom pokoji, nechat si přinést čaj od italské maminky až do postele a rodiče si pro mě taky nepřijeli, zvládla jsem to (jakž takž) statečně až do konce! :)
Kromě italským lektorům a organizátorům patří rozhodně velké díky Davčovi především za to, že nás dovezl v pořádku tam i zpátky (přežil v autě i ty Španěly) a taky mi nedal ránu, když jsem byla protivná jak psí pr*el. Ivě, která to celé vlastně tak nějak organizovala za město Blansko. Filipovi, který stál ochotně a všude (i když se ho o to zrovna třeba nikdo neprosil :D) modelem a taky mě trpělivě fotil, ať mám taky nějakou pěknou použitelnou fotku z té "dovolené". :) A hodně velký dík si zaslouží Verča, která se mnou sdílela lože, pokoj, dementní nápady, držela se mnou "picí tempo" i když se nás naši italští domácí snad snažili opít, starala se o mě jako máma a vydržela se mnou celou tu dobu - rozuměly jsme si, jako bychom se znaly snad ještě před odjezdem do Itálie! :)
Ve finále chci říct hlavně tohle: fakt se nebojte překonávat překážky ve svojí hlavě, zbytečný otázky a strachy a nikdy si neříkejte, že to nemůže být dobrý, dokud to nevyzkoušíte. Díky tomu, že jsem si řekla, že každá výzva stojí za to být přijata (a taky značné podpoře svého drahého) jsem zažila jedny z nejlepších dní! I přes tu nemoc.
I přes hlasité Španělsko. I přes rozdrcenou psychiku. I přes chcíplý tělo.
Byla to úžasná zkušenost a zážitek na celý život. To rozhodně! ♥
